Alčin příběh: Cesta dlouhá a krátká zároveň

Home / Články / Alčin příběh: Cesta dlouhá a krátká zároveň

Narodila jsem se do rodiny, kde se otázky křesťanství a Boha vůbec neřešily. Jedna z babiček se sice považovala za katoličku, ale znáte to. Jediné, co jí zajímalo, bylo, jak Pánbíček potrestá toho *píp* od vedle. Tohle byl jediný obrázek křesťanství, který jsem po dlouhou dobu měla. Jak přišla puberta, začala jsem si samozřejmě pokládat existenciální otázky a přišla nejedna krize identity. Hledala jsem se na všech šílených místech, nejvíce mě však lákalo novopohanství a kult matky přírody. Bydlela jsem v malé vesničce blízko Vysočiny, všude kolem byly krásné lesy, spousta přírody. Můj táta je farmář a myslivec a moje maminka miluje veškeré rostlinstvo, od dětství jsem tedy měla vštípený obdiv a lásku k přírodě. V lesích jsem na střední trávila třeba i šest hodin.

Pak přišel rok 2011. Moje nejlepší kamarádka vždycky říká, že jí připadá, že se všechno stalo v roce 2011. Není divu, ten rok se udála a eskalovala spousta věcí v životech nás obou. Tou dobou jsme obě s kamarádkou chodily na English Cluby, které ve Svitavách vedl Dan Lupton. English Cluby pro nás vytvářely jakési bezpečné prostředí se spoustou angličtiny, kterou jsme obě měly tolik rády. Já tou dobou trpěla neuvěřitelnou úzkostí ve větších skupinách lidí. Fronty na oběd ve mně vyvolávaly pocity paniky, lidé mě celkem upřímně děsili. Měla jsem jen svou nejlepší kamarádku, na které jsem byla skoro závislá. Vlastně termín nejlepší kamarádka zní strašně vágně. Ta holčina se stala mojí sestrou se vším všudy. Do toho jsem čím dál víc upadala do temnějších a temnějších oblastí novopohanismu až čarodějnictví, až jsem občas děsila sama sebe. Nevím, co bylo na English Clubech tak super, ale nejspíš to, jak se tam potkali různí „outsideři“ a všichni se navzájem respektovali a užili si spolu spoustu zábavy. Dan Lupton měl navíc neuvěřitelné porozumění pro nás mladé lidi, všichni jsme ho vždycky měli moc rádi, bylo na něm něco upřímného, vždycky byl plný pokoje a radosti.

Jednou mě a mou kamarádku pozval Dan na English Camp. Tam už jsme věděly, že jde o tábor pořádaný křesťany, ale kvůli Danovi jsme reálně zvažovaly, že pojedeme. Kdyby se tehdy moje kamarádka nerozhodla, že pojede, určitě bych sama nejela, nakonec jsme se tedy rozhodly, že se v létě podíváme na křesťanský tábor, hlavně kvůli rodilým mluvčím americké angličtiny, kteří měli přijet. Než se tábor udál, začal se mi hroutit můj vlastní život pod rukama. Nechápala jsem, kam jsem se dostala. Nechápala jsem, co jsem udělala. Nechápala jsem, kdo jsem. A hlavně jsem neměla ponětí, jak z toho ven. Když přišlo na mě a na mou kamarádku, já jsem byla vždycky ta „v kupě“, nepočítám-li občasné cholerické výlevy. Najednou jsem nevěděla, jak se „v kupě“ udržet. Na English Camp jsem nakonec jela s nadějí, že vypadnutí z toho prostředí, kde se všechno bortilo, mi dá nějakou rozumnou perspektivu.

To, co se odehrálo během těch sedmi dní se těžko slovy popisuje. Jak jsem postupně poznávala křesťany, jací doopravdy jsou, poslouchala svědectví, poslouchala modlitby na jejich ranních ztišeních (kam jsme s kamarádkou chodily ze zvědavosti, i když jsme nemusely), Bůh ke mně prostě a jednoduše začal mluvit. A já se tomu nemohla bránit. Najednou se mi začaly vybavovat různé momenty, skrze které se mě Bůh uplynulý rol snažil připravit na tuhle chvíli. Různé otázky o tom, kdo je Bůh. Nevysvětlitelná touha občas zajít do kostela a zůstat chvíli v tichu. Ten moment, kdy se Nightcrawler modlil v mém oblíbeném filmu X-Men 2, který mi z nevysvětlitelných důvodů utkvěl v paměti. Kartička, kterou jsem si vytáhla na valentýnském English Clubu, kde bylo napsáno „God loves you“ a kterou jsem si následně připíchla na nástěnku nad pracovním stolem. Všechno najednou směřovalo k jednomu pocitu – Bůh existuje. A chce, abych šla za ním. Teď hned. A tak poslední večer, po dlouhé diskuzi s člověkem, kterého mi Dan Lupton představil jako svého syna, jsem se pomodlila. Pak jsem si četla Bibli. A věděla jsem, že tohle je ono. Tohle je Bůh, který mi zachránil život. První týden po English Campu jsem strávila v slzách a na kolenou. Nepřestávala jsem s úžasem hledět na Boha, Stvořitele té krásné přírody, země, hvězd, nekonečného vesmíru! Nevěděla jsem, jak mám poděkovat Ježíši Kristu, že mě zachránil na kříži a přivedl mě k těm úžasným lidem v Jeho rodině. A prosila jsem za odpuštění za všechny věci, který tolik lidí zranily a kterými jsem odmítala Boha.

Moje cesta k Bohu byla dlouhá skoro osmnáct let. Ale krátká sedm dní. A po sedmi dnech nenastal konec příběhu. Byl to jen začátek neuvěřitelných dobrodružství.

Já a ARCHA

Do skupiny lidí, co si říkali Archa, jsem se dostala se svým manželem Petem. Bylo to pro nás oba tehdy zvláštní a těžké období, kdy jsme potřebovali druhou šanci od Boha a od Jeho rodiny. Byli jsme moc vděční za příležitost, kterou nám tehdy dal Franta a další členové tehdejší Archy. Už tehdy mi bylo jasné, že ať už se pod názvem Archa skrývá cokoli, jejím cílem je sloužit a přijímat bez předsudků. To je základ, kvůli kterému jsem tu doposud. Jako tým jsme urazili dlouhou cestu. Někteří lidé odešli, někteří přišli. Přišlo na mě několik krizí, kdy jsem si sama říkala, jestli mají věci smysl a jestli má Bůh pro Archu Boží plán. Až při zpětném pohledu si uvědomuji, jak moc nám Bůh do našeho plánování mluvil. Na moje otázky kladené v modlitbách mi vždy odpověděl, že to má smysl. Jako týmu nám ukazoval směr – tudy ano, tudy ne. A tak po dlouhé cestě a pod Božím vedením, které pro nás nebylo vždy lehké přijmout, jsme tady. Po mnoha peripetiích a mnohých snahách definovat cíl Archy jsme tu, abychom naplňovali Velké přikázání skrze Velké poslání. A to je něco, čeho jsem hrdá být součástí.

To, do čeho nás Bůh povzbudil a kam nás dovedl za poslední rok, mi nepřestává vyrážet dech. Tak moc se učíme každý rok při organizaci Pesachu, Halloweenu a Díkuvzdání, Bůh nám vždy ukáže, co zlepšit, a vždy se setkáme s tak zajímavými a super lidmi! Pravidelná nedělní setkání fungují a v následných živých diskuzích se my samotní tolik učíme a máme zde velkou možnost vysvětlovat, čemu věříme my sami. Jako obrovské požehnání vnímám i modlitební setkání, na kterých se nemusíme sejít všichni, ale víme, že se minimálně někdo z nás modlí, ať už doma nebo v práci nebo v kostele Sv. Michala. A teď díky Boží milosti rozjíždíme i středeční setkání na různá témata, které jsme vybrainstormovali s častými návštěvníky Archy.

Těším se na to, co pro nás má Bůh připraveno dál, i když s trochou bázně, protože na Boží dobrodružství jsem často strašpytel a ne jednou mě Bůh táhnul mimo moji zónu komfortu proti mé vůli. Teď ale vím, že ať to bude jakkoli šílené, bude to stát za to!

A co dál?

Samozřejmě nemám nejmenší ponětí, co má pro mě Bůh připraveno do budoucna. Vím jen, že nesmím zapomenout na to, že mu můžu důvěřovat. Kam si mě ale vede teď?

Už čtvrtým rokem studuji úžasný obor jménem Judaistika. Studium mě neskutečně baví a cítím, že je to přesně to místo, kde mám momentálně být. Určitě chci ve studiu pokračovat i nadále. Při studiu filozofie a genderových perspektiv ve středověku zjišťuji, jak nám dnešní doba často genderovou realitu zkresluje. Doufám, že jednou budu natolik zkušená vědkyně, abych do tohoto zmateného moderního přístupu mohla vnést trochu světla i mezi křesťany. Moje studium mi samozřejmě poskytuje úplně jinou perspektivu na Bibli. Občas jde o cenné otevření očí, občas si klepu na čelo, ale to k tomu patří.

Moc mi také leží na srdci projekt mého manžela, Válka o čistotu, který ráda podporuji, jak můžu. Ráda jezdím s Petem na semináře, a ještě raději odpovídám slečnám a ženám na jejich otázky o sexualitě. Bůh mi také dal na srdce zdůrazňování učednického modelu pro ženy, kdy by starší ženy měly vyučovat mladší (Tit 2, 4-5). Mám v tomto skvělou podporu dvou mladých žen a skvělých kamarádek tady v Olomouci, a setkáváme se každý týden, abychom se v této oblasti mohly vzdělávat a následně učit ostatní.

Samozřejmě nesmím opomenout ani rozjíždějící se středeční setkání, Kafíčka s Archou, na která se moc těším. Ve vedení programu se budeme střídat, a určitě se toho hodně naučíme. Také se jako core tým budeme pravidelně setkávat k sebevzdělávacímu programu. Jistě to nebude nic lehkého, ale je to asi věc, na kterou se v současné době těším nejvíce.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *