Petův příběh: I padlí mohou bojovat dál

Home / Články / Petův příběh: I padlí mohou bojovat dál

Do svých 15 let jsem o Bohu nevěděl vůbec nic. O náboženství jsem se nezajímal a v rodině mě k tomu nikdo nevedl. Je pravda, že jsem mnohokrát přemýšlel o životě smrti. Několikrát jsem si tenkrát pokládal i otázku, jaké by to bylo, kdybych zemřel. Ne že bych uvažoval o sebevraždě, ale prostě jsem si zkoušel přehrát, co by se stalo, jak by svět vypadal a jestli by mě někdo postrádal.

Upřímně řečeno, přemýšlel jsem o tom tak intenzivně, že jsem byl schopen se smířit s myšlenkou, že po smrti prostě upadneme do prázdnoty, kde nic není, přestaneme existovat a konec. Naprostý a definitivní. Svého kamaráda ze základky jsem tím tenkrát pěkně vyděsil. Mnozí lidé, i když věří v Boha, se bojí o smrti mluvit, natož přijmout koncept nicoty. Sám nechápu, jak jsem k tomu došel, ale vím, že jsem se smrti přestal bát.

Nicméně když mi bylo 15, pozval mě kamarád na English camp, který jednak pořádali křesťané, a druhak byl v angličtině. I když jsem se s křesťany do té doby nesetkal, měl jsem v sobě pravděpodobně ze školy zaryté, že to jsou blázni, kteří věří v Boha, a k tomu jsem měl klasické představy o babičkách v kostele. Zároveň jsem anglicky neuměl, a tak se mi nechtělo jet. Po nějakém přemlouvání ze strany mého kamaráda, ale i jeho maminky, jsem souhlasil, protože mi přeci jen příští rok měla začít ve škole povinná angličtina.

Jenže před campem se stala ještě jedna důležitá věc. Zemřela moje prababička, kterou jsem měl moc rád a kterou jsem pravidelně navštěvoval. Bylo to poměrně náhlé. Pamatuji se, že jednoho dne jsem za ní zašel do nemocnice, přičemž vypadala v pořádku, a druhý den mi volal děda, že babička zemřela. Ačkoli jsem se sám smrti nebál, přeci jen mnou tato ztráta otřásla.

Na English camp jsem jel v tomto rozpoložení, ale první den mi jen potvrdil, že křesťani jsou divní, protože jeden týpek mluvil o tom, jak uvěřil skrze bankovní podvody (upřímně do teď to svědectví nechápu). Nicméně třetí večer můj postoj trochu změnil.

Pocházím z rozvrácené rodiny. Mamka se rozvedla, když mi byl asi rok. Biologický otec se o mě nikdy nestaral. Mamka si vzala otčíma, když mi bylo 6, ale za pár let na ní začal žárlit a mlátit jí. Z domu jsme ho dostali, až když jsem šel na gymnázium v 8 třídě, přičemž mamka nedlouho na to upadla do alkoholismu. Já pak přešel do pěstounské péče mojí tety.

Komplikované? Možná. Ale ten třetí večer na campu mluvila jedna dívčina o tom, jak se její táta uchlastal k smrti a ona následné strávila několik let tím, že se léčila na psychiatrii. Prostě jsem z jejího příběhu cítil, že máme něco společného, a tak jsem začal zkoumat dál.

Z našich rozhovorů o Bohu si pamatuji i to, že řekla, že by nemohla chodit s nevěřícím klukem. (No jo. Začala se mi líbit.) Každopádně jsem byl hodně zmatený, a tak jsem zašel za americkým kazatelem, který byl na campu a který pomáhal učit moji třídu, abych si s ním promluvil. Nevěděl jsem, co si mám o Bohu myslet. Rozhodně jsem ale hodně změnil svůj pohled na křesťany, kteří byli úplně jiní, než jsem očekával.

Po dlouhém rozhovoru v angličtině (ano, věřím, že Bůh mi pomohl s mojí angličtinou, abych Ho mohl na campu poznat) jsem si potřeboval vše v klidu promyslet sám, ale druhý den ráno jsem se poprvé modlil. „Bože, nevím, jestli existuješ, ale tak já to s Tebou zkusím.“ A opravdu to byla z počátku jen „zkouška“. Věřil jsem od té doby, že existuje Bůh, ale můj život to moc neovlivňuje.

Tento postoj mě vedl k tomu, že jsem se vyspal s jednou holkou. Mimochodem se také znala s tím americkým kazatelem a napsala mu o tom. Přišel mi e-mail, ve kterém mě povzbudil, abych si přečetl Žalm 51. Je to žalm, který napsal král David poté, co zhřešil s Bat-šebou, vyspal se s ní a nechal zabít jejího manžela. V žalmu jsem četl tato slovo:

Smiluj se mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! Dokonale mě umyj od mého provinění a od mého hříchu mě očisti. Já svá přestoupení uznávám, svůj hřích před sebou ustavičně. Proti tobě samému jsem zhřešil, udělal jsem to, co je zlé v tvých očích. A tak jsi spravedlivý, když mluvíš, jsi dokonalý, když konáš soud (Ž 51,3-6).

Teprve po přečtení těchto slov jsem si uvědomil naplno, co pro nás Bůh udělal, když poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby za nás zemřel na kříži. Vždyť náš hřích není jenom proti lidem, ale i proti Bohu! Proto potřebujeme Boží milost. A proto jsem začal brát svou víru vážně. Dokonce jsem se rozhodl, že po střední půjdu studovat teologii a stanu se kazatelem.

Byl bych rád, aby zde celý příběh skončil a abych mohl říci, že od té doby jsem žil s Bohem, budoval s Ním vztah a už jsem nikdy nehřešil. Jenže realita byla jiná.

Po několika letech jsem se oženil, dokončil jsem studium teologie a s manželkou jsme se vydali pomoci se zakládáním nového sboru ve Svitavách. Jako mladý, nadšený a energický misionář, který měl po roce nastoupit na vikariát (příprava na kazatele), jsem se pustil do práce. Nicméně jsem neuměl říci ne, a tak seznam mých úkolů a povinností narůstal. Brzy jsem byl ze všeho unaven a prošel jsem si menším syndromem vyhoření.

Rozhodl jsem se pro rozvod. V té době jsem se zamiloval do dívčiny, která byla půl roku křesťanka, což asi moje rozhodnutí akorát podepřelo. A samozřejmě že jsem si uvědomoval, že všechno, co dělám, je špatně, ale v té době jsem ani neměl sílu chtít s tím něco dělat. Prostě jsem chtěl utéct.

Z církve jsem byl exkomunikován, začal jsem s tou dívčinou chodit, ale v té době jsme se spoléhali na lacinou milost. Věřil jsem, že nám Bůh jednou prostě odpustí, ale nechtěl jsem nic dělat. Časem se ale ukázalo, že takto Boží milost nefunguje.

Bůh si mě dostal zpět do církve až po nějaké době, když jsem si uvědomil, že takto nemůžu pokračovat. Dodělal jsem si magisterské studium teologie, což mě vedlo opět k hlubšímu zkoumání Bible, a kamarád nás s mojí novou manželkou pozval do Olomouce. To jsem bral jako nový začátek. Jenže bylo potřeba vyřešit několik věcí.

Jednak jsem musel zajít za svou bývalou manželkou a poprosit jí o odpuštění. Následně jsem zašel i za její rodinou, za její církví, za naší bývalou církví, ale také za církví, kam jsme chtěli s novou manželkou vstoupit. Byl to dlouhý proces, kterým jsem si musel projít, a věřím, že tak vypadá pokání. Ne se jenom omluvit, ale projít si hlubokým procesem pokání, kdy člověk svůj hřích uzná, vyzná ho před druhými a odvrátí se od něj.

Jenže ani zde příběh nekončí. Pořád jsem nevěděl, co teď. Věděl jsem, že teď nemohu dělat kazatele. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli ještě někdy budu sloužit v církvi nebo jestli budu do konce života dělat něco jiného. A byl to dlouhý proces hledání.

Teprve po nějaké době jsem cítil, že mě Bůh povolává do oblasti, ve které jsem sám selhal, do služby mužům v církvi, a to především v oblasti sexuální čistoty. Někdo mě možná vnímá stále jako pokrytce, protože jsem se rozvedl. Já to chápu. Ale na druhou stranu vnímám, že Bůh mě povolal do této služby, abych naopak varoval lidi, aby se nevydávali stejným směrem jako já a aby si nemuseli projít stejnými pohromami jako já. A opět jsem prožil toto povolání při čtení Žalmu 51:

Neodvrhuj mě od své tváře, svého svatého Ducha mi neber! Vrať mi veselí své spásy a upevni mně šlechetného ducha. Budu vyučovat vzpurníky Tvým cestám a hříšníci se navrátí k Tobě (Ž 51,13-15).

Věřím tomu, že Bůh po nás nechce pouze, abychom litovali svého hříchu a odvrátili se od něj, ale abychom dále žili v Jeho síle a byli otevření mluvit na našich hříších a našich selhání, abychom tím ukazovali právě na Boží milost. Máme posilovat další křesťany, aby se nevydávali stejnou cestou jako my.

Proto jsem rozjel projekt Zápas o čistotu, která navazuje na dlouhodobou práci Jima Cecyho, jehož knížku jsem přeložil do češtiny, takže je nyní k dispozici. Pokud byste se chtěli o projektu dozvědět více, podívejte se na stránky https://zapasocistotu.cz.

Bůh je Bohem druhých šancí. I když Bible říká, že Bůh nenávidí rozvod, neznamená to, že tím končí náš život a naše služba. Ano, je potřeba čas na pokání a obnovu a je potřeba přistupovat s upřímným srdcem, ale Bůh to s námi nevzdává! Nevzdávejme to ani my s Bohem!

Proč Archa Olomouc?

Jak jsem již zmínil ve svém příběhu o cestě k Bohu, byl jsem v roce 2012 pozván na skupinku do Olomouce. Franta mi tenkrát vysvětlil, že mu Bůh položil na srdce službu zde v Olomouci, a tak se snažil motivovat především mladé lidi ve svém sboru, aby si zakládali skupinky, kde by mohli nejenom duchovně čerpat, ale zároveň dávat, tedy sloužit.

Už tenkrát existovala vize Archy. Pro mě osobně to byly nejprve právě tyto skupinky, kde jsme společně studovali Bibli a zamýšleli se nad různými otázkami víry. Bylo to období, kdy jsem si procházel procesem pokání a duchovní obnovy, a v těchto skupinkách jsem cítil duchovní zázemí. Navíc to bylo první místo, kde jsem dostal druhou šanci.

Je ale nutné podotknout, že způsoby, jakým se Archa pokoušel sloužit svému okolí, se v průběhu času měnily. Dokonce v jeden čas došlo k rozpadu původního týmu a vztahy s církví byly poněkud nevyjasněné. Pro mnohé byla vize Archy těžko uchopitelná, což bylo možná způsobeno tím, že jsme měnili formy služby, ale také tím, že jsme nedokázali nějakým srozumitelným způsobem Archu definovat.

Jeden čas jsme dokonce měli touhu založit nový sbor zde v Olomouci, ale Bůh nám tyto dveře zavřel. Pro nás všechny to bylo složité období, kdy jsme se opět museli vracet k základům, abychom si připomněli vizi, od které by se dále vyvíjelo naše směrování.

V průběhu roku 2015 přišel nápad, že bychom mohli založit neziskovou organizaci Archa Olomouc, a tentokrát Bůh dveře otevřel, a tak mohla začátkem roku 2016 tato služba začít. Opět jde pouze o formu, ale vize zůstává stejná. Skrze Velké přikázání naplnit Velké poslání.

Pro mě osobně je tato vize velmi důležitá, protože věřím, že jde o jakési shrnutí biblického poselství. Je to úkol, který máme všichni křesťané společný a o který bychom měli společně usilovat.

Zároveň ale vnímám, že cílem Archy je, aby sjednocovala, ne rozdělovala. V dnešní době existuje mnoho církví, které se navzájem nemají rády a nespolupracují. Existuje mnoho křesťanských projektů, které jsou do velké míry izolované o ostatních projektů. Často se pak vytrácí pohled, že máme mezi sebou žít v lásce a jednotě, jelikož věříme ve stejného Krista a byli jsme povoláni ke stejnému úkolu, tedy abychom Ježíše zvěstovali. Vnímám, že tato snaha o jednotu je také zakořeněna v základním DNA Archy.

Velké přikázání je o tom, že máme činit učedníky. Proto jsme se opět vrátili ke studijním skupinkám, ale zároveň se snažíme představovat křesťanství jako takové na oslavách, kterými jsou například díkuvzdání či Pesach. Zároveň ale podporujeme především křesťany, kteří mají nějakou vizi, jak by mohli sloužit nejenom církvi, ale i druhým lidem a společnosti, ve které žijí. I tímto způsobem můžeme společně ukazovat na Boha a být požehnáním pro lidi okolo nás.

Jak jsem ale zmínil na začátku, vnímám Archu i jako místo pro ztroskotance víry, takže zde lidé mohou nalézt přijetí a druhou šanci. I když zhřešíme, Bůh s námi nekončí, a proto ani my nechceme s těmito lidmi skoncovat. Někdy mají tito lidé problémy najít své místo v „tradiční“ církvi, a tak mohou najít své místo mezi námi. Nejsme sice církví a rozhodně církev nenahrazujeme, ale snažíme se lidem dávat naději a vytvářet most zpět do církve.

Jak asi chápete, mám mnoho důvodů, proč jsem součástí Archy Olomouc. Základem však je skutečnost, že věřím, že Bůh má pro Olomouc velké plány a že Archa Olomouc je jejich součástí.

Kam směřují mé kroky?

Na naší cestě se vyskytují mnohé výhybky, mnohé příležitostí a mnoho otevřených dveří. Když člověk do těchto otevřených dveří nahlédne, vidí úžasné věci, které Bůh pro tuto cestu připravil. Je tedy přirozené, že se člověk chce stát součástí této velké vize. Problém je ovšem v tom, že na naší cestě potkáváme těchto dveří až moc a všechny nabízí lákavou budoucnost s Bohem.

Problém ovšem nastává v případě, že se člověk rozhodne vstoupit do příliš mnoha dveří. Záměry jsou zajisté dobré a srdce je na správném místě, protože chce jít za Bohem. Jenže realita je taková, že nemůžeme projít všemi dveřmi. Nemůžeme se vydat mnoha směry, protože by to skončilo tak, že se nikam nedostaneme, vize nedosáhneme, vyhoříme a skončíme frustrovaní z Boha.

Já sám si musím neustále připomínat, že nemůžu dělat vše, i když bych rád. Jsem moc vděčný, že mám kolem sebe lidi, kteří mi to neustále připomínají.

Hlavní věc, kterou mi Bůh položil na srdce, je služba mužům v rámci projektu Válka o čistotu a přednášky na téma sexuální čistoty. Jako církev bohužel nejsme imunní vůči sexuálnímu pokušení, jak vlastně dokazuje i můj vlastní příběh. Jenže problém je, že v dnešní době se téma sexu stalo v církvi jakýmsi tabu, o kterém mluvíme pouze obecně či velmi povrchně. Mnozí bojují s pornografií či sexuální závislostí, manželství se rozpadají a křesťané přistupují často k chození stejným způsobem jako nekřesťané. Hlavním úkolem projektu Válka o čistotu je tato témata otevírat, mluvit o nich otevřeně, vyučovat o Božím plánu pro lidskou sexualitu a nabízet podporu těm, kteří zápasí s pokušením.

Prvním krokem při založení projektu byl překlad knihy Ve válce o čistotu. Nicméně mám touhu, aby vznikaly i další materiály, které by mohly sloužit především křesťanům v jejich boji s pokušením. Do budoucna bych byl rád, aby vnikali české materiály napsané v českém prostředí, ale již nyní existuje mnoho kvalitních materiálů v angličtině.

Na podporu projektu Válka o čistotu, ale také dalších projektů v České republice, jsem se proto rozhodl založit nakladatelství, které by se staralo o vydávání těchto knih. Cílem ἀρχη Publishing není vytvářet zisk, jak by se od běžného nakladatelství očekávalo, ale spíše nabízet kvalitní křesťanskou literaturu za přijatelné ceny, přičemž většina zisku by měla jít právě na podporu dalších projektů a vydávání dalších materiálů.

Žádný projekt ovšem nemůže stát pouze na jednom člověku. Proto je mou vizí a mou nadějí, že se postupně vytvoří síť vedoucích, skupinek a snad i křesťanských poradců, kteří by mohli pomáhat při řešení závažnějších otázek. Vytváření materiálů, semináře a konference mohou sice mnohým pomoci, ale nejdůležitější je přeci jenom osobní přístup.

Válka o čistotu by zároveň měla být pouhým nástrojem, který bude lidem pomáhat a sloužit. Projekt je směřován do církve, tedy na křesťany, aby jim pomohl lépe porozumět Božímu plánu pro naši sexualitu a žít v čistotě. Rozhodně nemá za cíl moralizovat lidi mimo církev, ale volá církev k tomu, aby žila podle Boží vůle (1Te 4,3).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: