Patnáctiny v plném proudu. Ředitelka Tramtarie Petra Němečková s uměleckým šéfem Ladislavem Kracíkem. Foto: FB Divadla Tramtarie

“Spoustu snů už jsme si splnili, a ještě dost jich zbývá,” říká ředitelka Divadla Tramtarie

Divadlo Tramtarie při příležitosti svých 15. narozenin dostalo občanský průkaz. Co všechno musí herec splňovat, aby do Tramtarie zapadl? Jaké (ne)výhody skrývá funkce ředitele? Co znamená označení “pop punk”? A jak se divadlo vyrovnává se současnou situací? Na mé otázky odpovídala ředitelka divadla Petra Němečková.
Jak probíhaly punkové začátky Divadla Tramtarie?

Tramtarii původně založili studenti brněnské JAMU, jenže po čtyřech měsících zjistili, že to není tak jednoduché. Já a moji spolužáci z Divadelních studií na FF UP v Olomouci jsme se kolem Tramtarie pohybovali, protože nám byla blízká nezávislá divadelní scéna. V prosinci jsme dostali nabídku, jestli to nechceme převzít. Na rozhodování jsme měli asi týden, ale nakonec jsme kývli. Začali jsme velkolepým způsobem, každý den jsme měli jiný program. Našim záměrem bylo vytvořit multikulturní prostor, kde by se pořádaly výstavy, koncerty, filmové projekce… Ale časem jsme zjistili, že to je nad naše síly, a orientovali jsme se už jen na divadlo. Dělali jsme kabarety, ve kterých jsme se trefovali do společnosti, a z naší alternativní sekce se později stalo Divadlo na cucky. Neměli jsme žádnou strategii ani zkušenosti, bylo to zkrátka hodně free období.

 

Nestýská se ti po tom období někdy? 

No vzhledem k tomu, že se 15 let projevuje i na mém věku (smích), tak mi nevadí, že už to není takový punk. Co si budeme povídat, bylo to hodně hektické a přece jen jsme žili jiný život než teď. Dnes už bych takhle fungovat nemohla. Naštěstí se z nás stalo profesionální divadlo, kde každý má svoji funkci, všichni ví, co mají dělat, a jsou jasně daná pravidla. Za to jsem ráda.

 

Kdy nastal ten okamžik, kdy bylo jasné, že nejste už jen parta studentů ale profesionálové? 

Dělo se to postupně, ale největší přelom nastal v roce 2011. Všichni jsme dostudovali a stáli před rozhodnutím, jestli bude divadlo i nadále jen naším koníčkem, nebo nás začne živit. S tím souvisela i otázka, jestli zůstaneme v amatérské rovině, nebo uděláme další krok směrem k profesionalizaci. Nakonec jsme se rozhodli do toho rizika jít. Znamenalo to sehnat zdroje financí, abychom mohli zaplatit lidi. Tento proces trval sedm let. Neslo to s sebou i obměnu týmu, protože najednou jsme měli vyšší nároky. Takže ti, kteří s námi začínali, už v týmu nejsou. 

 

Projevila se obměna souboru na vašem repertoáru?

Určitě to s tím také souvisí. Z původní sestavy jsem zůstala jen já a umělecký šéf Láďa Kracík. Tím, že stárneme my dva, se mění i divadlo. Už nás nezajímají témata, která nás zajímala na vysoké škole, což ovlivňuje náš repertoár. Hodně dbáme na to, aby hry bavily i nás samotné. Zároveň si ale nemůžeme dovolit hrát extrémně náročné tituly, na které by přišlo jen dvacet lidí, protože jsme závislí na příjmu ze vstupného. 

 

Je možné zachovat ducha divadla, i když se obměňuje soubor? Co musí herec splňovat, aby zapadl do Tramtarie?

Tramtarie má svoji tvář, poetiku a energii, která souvisí také s tím, v jakých jsme prostorách. Vybudovali jsme si je sami a to nadšení a “srdcařství”, se kterými jsme to dělali, v nich přebývá. Přicházejí k nám lidé, kteří jsou nastavení podobně jako my, což je vlastně hlavní kritérium. Přestože se proměňuje repertoár i herci, tak mám pocit, že energie zůstává stejná.

 

Budou vám prostory i nadále stačit? 

Ošemetná otázka. Potřebovali bychom rozhodně větší, aby se vešlo více diváků a my nemuseli tolik hrát. Na druhou stranu nový prostor může ztratit původní energii. Takže jsme rozpolcení. Naší vizí je postavit si nové divadlo v ASO parku, ale zatím nenadešel čas.

 

Divadlo mělo nedávno 15. narozeniny, jak probíhaly oslavy?

Oslavy jsme měli rozdělené na dvě části. Odpoledne to byla prohlídka pro veřejnost, večer uzavřená párty pro naše přátele a fanoušky, kteří s námi začínali. Nostalgicky jsme zavzpomínali a v krátkém představení jsme nastínili, jak mezi námi celých 15 let všechno probíhá. Tedy že umělecký šéf chodí neustále pozdě a nic si nepamatuje a já se měním v čerta (smích). Nakonec Tramtarie dostala občanku, takže už je svéprávná.  

 

Které momenty byly pro divadlo nejzásadnější?

Zásadní byl přesun z Hodolan do našeho nynějšího sídla a o několik let později jeho následná rekonstrukce. Klíčová byla také inscenace Taxi vinyl, při které u nás hostoval režisér Jiří Trnka a naučil nás, jak pracovat s amatérským hercem. 

 

Jak bys popsala Tramtarii někomu, kdo o ní nikdy předtím neslyšel?

Komorní, klubové divadlo, kam můžete přijít normálně oblečení a vzít si pití do hlediště. Snažíme se o inteligentní humor, a i když se jedná o komedii, je v ní vždy nějaký přesah. Označujeme se za pop punk. Ta punk část spočívá v tom, že děláme věci po svém a nezapadáme do škatulek, a pop část znamená, že hodně čerpáme z popkultury, z toho, co vidíme kolem nás. Děláme také adaptace, většinou si vybíráme literární díla, která ještě nikdo neuvedl na jevišti nebo se hrají velmi málo, např. Tracyho tygr nebo Romance pro křídlovku. Zaměřujeme se na prvodiváka a mladé lidi, kterým chceme ukázat, že divadlo je vlastně fajn. To se nám, myslím, daří. 

 

Kromě již zmíněných mladých lidí, kdo jsou vaši diváci? A mění se nebo zůstávají?

Máme velkou část věrných diváků v našem věku, kteří s námi zestárli. Ale někteří nás objevili až před pár lety. A stále chodí i noví. Máme radost, že zhruba 20 procent tvoří studenti. 

 

Jaké jsou výhody a nevýhody toho být ředitelkou? 

Nevím, jestli to má nějaké výhody (hodně dlouhý smích). Nebo určitě to nějaké má, jen na ně teď musím přijít. Vždy jedna stejná věc má současně výhody i nevýhody. Například naše nezávislost. Díky ní mám naprostou svobodu, je to neuvěřitelné tvůrčí a kreativní práce a jsem víceméně pánem svého času. Na druhou stranu si nemůžu jen tak říct, že ve 4 hodiny končím “ředitelování” a pouštím to z hlavy. Práce se prolíná s mým osobním životem. V zásadě žiji divadlem. A navíc kvůli tomu, že nejsme nikým zřizovaní, mám neustálý a každoroční stres, jestli utáhneme další sezonu. O tom se mi v noci zdává.

Ale za pozitivní věc považuji, že jsme takovým inkubátorem, ze kterého už vzešlo pár úspěšných umělců. Díky tomu vím, že má naše práce smysl. 

 

Přicházejí i období krize?

Zhruba před dvěma lety jsem měla pocit, že už jsem tomu dala všechno a nemám to kam dál posunout. Byla jsem jen malý krůček od toho se vším seknout. Jenže se nenašel nikdo, komu bych to mohla předat, takže mě to donutilo se zase sebrat. Hodně mi pomohlo absolvování akademie pro neziskový sektor. Najednou jsem byla schopna do divadla zavést řád a získala jsem sebevědomí v pozici ředitele. Teď konečně dělám to, co by ředitel dělat měl. Přináším vizi a strategii. 

 

Dokážeš si představit, že bys s tím opravdu skončila? 

To je samozřejmě těžké, protože jakmile člověk něco vybuduje, tak je to jeho dítě a není snadné se ho vzdát. Takže tě to štve, ale zároveň to miluješ. 

 

Je nějaké téma, jehož zpracování se nemůžete dočkat?

Lákají nás velké tituly jako například Lolita nebo díla od Gabriela Márqueze. Zatím jsme k tomu ale nedozráli. Spoustu snů jsme si už sice splnili, ale ještě hodně jich zbývá, bez nich by to nešlo.

 

Shakespearovské léto se v Olomouci uskuteční už po páté, co můžeme čekat? Je na konci léta znatelný nárůst diváků?

Minulý rok byl zásadní, protože jsme to natáhli z šesti dnů na jedenáct. To bychom chtěli udržet. Stává se nám, že když v létě uvedeme inscenaci, na kterou už do divadla nechodilo tolik lidí, tak potom zájem zase naroste. Ale minulý rok byl zvláštní v tom, že přišlo tak obrovské množství lidí během léta, že v září byl naopak znatelný útlum.

 

Co dalšího plánujete na následující sezónu? 

Zajímavá v našem pojetí bude hra Nebezpečné známosti. A v prosinci u nás bude režírovat prestižní režisér Filip Nuckolls. Na to se moc těším.

 

Kvůli vyhlášené pandemii jste museli zrušit představení. Vzhledem k tomu, že jste závislí na příjmu ze vstupného, teď s nejvyšší pravděpodobností zažíváte velmi náročné období. Jak s tím bojujete?

Ano, situace je pro nás naprosto kritická, ze dne na den jsme přišli o příjem ze vstupného a zájezdů. Tento příjem tvoří 70% našeho rozpočtu. Navíc nám ještě nepřišly žádné dotace, takže jsme se ze dne na den ocitli finančně na nule. Nemůžeme ale nechat naše pracovníky na holičkách, takže sháníme peníze, kde se dá. Založili jsme proto veřejnou sbírku, oslovujeme sponzory a firmy s žádostí o finanční podporu. Vůbec nevíme, jak to přežijeme, ale věřím, že to nějak zvládneme. A samozřejmě budeme rádi za každý příspěvek.

Současně se snažíme pomáhat i my. Šijeme roušky, kterých jsme předali už stovky neziskovým organizacím.

 

Divadlo Tramtarie můžete navštívit na webových stránkách: www.divadlotramtarie.cz

 

Autor: Sára Kolomazníková, Archa Olomouc
Fotografie: Fotoarchiv Divadla Tramtarie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *