“Padá nám to na hlavu, ale máme odvahu,” shodují se vedoucí areálu letního kina Olomouc Kateřina Kohoutová a Kateřina Švarcová

Příběh o tom, jak vytrvalost přináší ovoce a i na první pohled neuskutečnitelné věci mají smysl, když se dělají srdcem. Řeč je o Letňáku, tedy o Kulturním areálu letního kina Olomouc, který letos dodatečně oslaví své šedesáté narozeniny. S vedoucí celého areálu Kateřinou Kohoutovou jsme si povídaly o dobách, kdy byl areál ještě “v plenkách”, o všech komplikacích, kterými si museli projít, o jednom splněném snu a samozřejmě také o výhledech do budoucna. 

 

Na začátek by asi bylo dobré vysvětlit, co všechno pod Letňák vlastně spadá.

Náš areál obsahuje dřevěnou hospodu, která funguje celoročně, a letní zahrádku s grilem, na kterém se připravují potraviny od lokálních výrobců, pěstitelů a dodavatelů. Součástí areálu je samozřejmě i amfiteátr s kinem, kde se během sezóny promítá z 35mm filmových pásů. Poblíž sídlí Letní galerie, která oživuje jeho zapomenuté zákulisí. Máme tu také komunitní zahrádku s názvem Zaohrada, kde si lidé mohou pronajmout záhon. A v neposlední řadě u nás najdete novou zkratku městem Cikánskou branku (v době vydání článku ještě uzavřená, pozn. red.).

 

Jak a proč celý areál před šedesáti lety vznikl?

V 17. století zde byl postaven Locatelliho bastion, jehož součástí byla i Cikánská branka. Později tento areál sloužil pro armádní účely, jednalo se o cvičiště kadetní školy. V 19. století zde začaly vznikat důstojnické zahrady a za první republiky se začala používat ještě kuželna s tanečním parketem. V roce 1955 vznikl projekt na celkovou opravu areálu nazvaný Park kultury a oddechu, díky kterému přibylo dětské pískoviště, malá vodní nádrž, amfiteátr pro loutkové divadlo a především velký amfiteátr s kapacitou 3200 míst k sezení. V květnu 1959 se v něm začalo promítat.

 

Jak si tehdejší provoz kina představit? 

Nebyla televize, takže kina promítala od rána do večera a stále bylo plno. V amfiteátru se promítalo alespoň třikrát týdně a fronty na lístky vedly až nahoru k tramvajovým kolejím. Pořádaly se také filmové festivaly a díky tomu, že se neposouval čas ze zimního na letní, bylo možné promítat i několik filmů za sebou. Po celou dobu areál spadal pod správu městských kin. 

 

Změnil se v něčem jeho koncept nebo celkové fungování po sametové revoluci? 

Po revoluci správu převzalo město a od té doby se střídali nájemci. Nikdo dlouho nevydržel kvůli byrokratické zátěži způsobené regulačním plánem, který nedovoluje provádět žádné úpravy. Legálně tady není možné postavit ani kadibudku. Amfiteátr nebyl několik let v provozu kvůli technickým problémům s promítačkou a zchátralému stavu celého areálu. Navíc naplnit tak obrovský prostor diváky v době televizí byl téměř nadlidský úkol.

 

Hrozilo někdy jeho úplné zrušení?

Ano, v roce 2010 reálně hrozila demolice celého areálu v rámci projektu Olomoucký hrad. Naštěstí z toho nakonec sešlo a město vyhlásilo soutěž na nového nájemce. Tím se staly v červnu 2016 firmy CHOMOUT s.r.o. a Spolek přátel olomouckého jazzu, ze kterých později vznikl spolek Letní kino Olomouc, z. s. a jejichž předsedou a jednatelem je pan Švarc. 

 

Ve kterém okamžiku se s Letňákem propojil i tvůj život?

Stalo se to ve chvíli, kdy jsem dostala nabídku na spolupráci od svých dlouholetých známých, manželů Švarcových. Tehdy jsem pracovala jako sekretářka ředitele v maloobchodní síti prodejen potravin a práce mě příliš neuspokojovala. Připadalo mi, že nejsem světu ničím prospěšná.

 

Váhala jsi přijmout takovou nabídku? 

Věděla jsem, že jsou workoholici a že u nich není nikdy hotovo, že neexistují víkendy, svátky, ani konec pracovní doby. Říkala jsem si: “V hospodě jsem byla 3x v životě a najednou bych měla jednu vést?” Zároveň jsem cítila, že by to mohlo dávat větší smysl, než moje stávající práce. Takže Letňák nakonec zvítězil. 

 

Předpokládám, že začátky byly hodně náročné…

Původně se měla celá hospoda zbourat a postavit nová, již technicky v pořádku a odpovídající současným hygienickým normám. Jenže k tomu nemohlo dojít právě kvůli regulačnímu plánu… Hospoda se rozpadala, nic nefungovalo. V lednu 2017 zamrzla voda, ale i tak v únoru proběhla první akce Uzená Olomouc. Pivo jsme čepovali do kelímků a celkově hodně improvizovali. V podobném duchu probíhal i zbytek roku. Museli jsme se smířit s tím, že se nějakou dobu budeme ve stávajících podmínkách. Pocitově jsem za první dva roky provozu zestárla o deset let. 

 

Jak se v průběhu měnila tvá role?

Nejprve jsem fungovala jen jako asistentka pana Švarce, ale v určité fázi jsem jsem byla spolu s jeho dcerou Kateřinou pověřena vedením. Spolu to tady táhneme už čtvrtou sezónu. Za tu dobu se nám podařilo rozdělit si funkce. Já se věnuju všem papírovým záležitostem ohledně smluv a výplat a organizaci větších kulturních akcí. Na Kačce je celkový provoz hospody od výběru sortimentu po komunikaci s brigádníky. Navíc má na starosti design interiéru. Představ si, že dostaneš rozpadající se barák a bez jakýchkoliv zkušeností a bez peněz máš udělat maximum. A ona to dokázala. Vytvořila tenhle šílený paskvil…

 

A je to fakt super.

… a lidi říkají tohle (smích). Je to taková horská chata uprostřed města.

 

Když vyšlo najevo, že vás čeká dlouhý byrokratický boj, neuvažovali jste ani na chvilku, že od toho dáte ruce pryč?

Doufali jsme, že situace ve skutečnosti není tak absurdní. Ale ona byla. Ze začátku s námi magistrát nechtěl ani komunikovat, na takovou úroveň jsme se dostali až po dvou letech. Pak přišly volby a zase všechno nanovo… Jenže nám to všem mezitím přirostlo k srdci, takže jsme to nemohli vzdát. A teď, po čtyřech letech, se konečně podařilo vyjednat s městem podmínky ohledně přestavby.  

 

Jak by nová hospoda měla vypadat?

Náš původní plán pracoval s kombinací dřeva a skla. V obrovských oknech by se odrážely okolní stromy, takže by se stavba vpíjela do prostoru a nepřekážela by. Ale po těch letech už máme jiné představy. Například půdorys je potřeba o hodně zvětšit. A také chceme městu navrhnout změnu nájemní smlouvy, abychom zodpovídali pouze za hospodu a ne za celý areál, protože není v našich silách řešit i rozpadající se hradby. Když budou souhlasit, postavíme nový barák. Když souhlasit nebudou, tak možná skončíme. 

 

Čím déle tě poslouchám, tím mám větší pocit, že si děláte věci o dost složitějšími.

My jsme experti na složité věci! (smích) Máme to tak se vším. Čepujeme nepasterované nefiltrované pivo, které je tak kvalitní, že se na něm vlastně nedá vydělat. Promítáme ze starých filmových pásů, což znamená, že nemůžeme promítat nové tituly a i ty starší je někdy těžké sehnat. Přitom by nebyl problém provést digitalizaci, jenže my tady tomu všemu chceme zachovat atmosféru. Neustoupíme přece jen kvůli tomu, že je něco složité. 

 

Kromě toho u vás lidé mohou podepsat petici na zálohovatelné PET lahve, do limonád dostávají jedině recyklovatelné brčko… 

Od samého začátku jsme se snažili být šetrní k přírodě. Třídíme odpad, nepoužíváme jednorázové nádobí, na záchodech máme ekologický toaletní papír a cedulky s nápisem, aby lidé nesplachovali velkým množstvím vody. Dokonce se nám kvůli tomu i ucpala kanalizace, protože na hodně papíru bylo málo vody. Jsme tak eko, až to pěkné není.

 

Během roku se u vás pořádá velké množství akcí, které z nich jsou vaše vlastní?

Mezi naše akce patří rodinný festival Úletňák a alternativa Oktoberfestu Lokál Octobeer fest, kterou se snažíme dělat po svém, takže nabízíme pouze lokální piva, jídla i kapely. Vintage market hostíme v našich prostorách, ale mají vlastního organizátora a fungují samostatně. Konají se u nás také akce Letní galerie, většinou výstavy nebo malé koncerty, u kterých to probíhá na podobném principu. Pak jsou cizí akce, které jsou sice zvlášť, ale v souladu s naší filozofií. Vždy máme potřebu být toho součástí, nějak se s těmi lidmi poznat a propojit, ne jen poskytovat prostory.

 

Kdo je vaše cílová skupina?

Chtěli jsme se orientovat na mladé rodiny s dětmi. Ale protože nám zatím nebyly umožněny přestavby, nejsou tady pro ně vhodné podmínky. Takže jsme cílovky úplně přestali řešit a sám od sebe se vytvořil speciální mix zákazníků. Od maminek přes vysokoškoláky a jejich učitele až po seniory. 

 

Momentálně není amfiteátr zpřístupněn veřejnosti kvůli probíhající demolici hřibů, které ještě do minulého podzimu zastřešovaly podium. Proč muselo dojít k jejich stržení?

Do jednoho z hřibů začalo zatékat, a protože nebylo možné zjistit, v jakém stavu je jeho nosná konstrukce, statici to vyhodnotili za příliš nebezpečné. Takže jsme je bohužel museli zbourat. Nyní prostor za pomocí dobrovolníků uklízíme. Doufáme, že do května už bude všechno hotové, protože bychom rádi zahájili letní promítání.

 

Kdo přišel s nápadem na obnovení Cikánské branky a jak těžké bylo ho prosadit?

Bylo mi líto, že se branka nevyužívá, a když jsem zjistila, že má i svou vlastní pověst, přišlo mi jako hřích ji nevyužívat. Požádali jsme o grant z Nadace Proměny Karla Komárka, která pomáhá se zvelebováním veřejného prostoru, a díky financím na propagaci se nám podařilo dostat téma Letňáku a Cikánské branky mezi lidi. Vymysleli jsme iniciativu Letňák spojuje město a proběhlo šest pracovních brigád s dobrovolníky, kteří prostor branky vyčistili a upravili.

 

Jakou roli v tom všem hraje Archa Olomouc?

Nedovedu si představit, jak by to celé probíhalo bez Archy. To díky jejich velké pomoci spatřila branka po letech znovu světlo světa. Navíc nám před časem vytvořili krásný web, o který se starají doteď, takže můžeme na internetu vystupovat důstojně. Největší pomoc vidím v tom, že se máme na koho obrátit a víme, že na to nejsme sami. 

 

Jaké máte plány na následující sezónu?

Kvůli demolici hřibů nebylo možné oslavit výročí minulý rok, takže letos plánujeme dodatečnou oslavu spojenou s benefiční akcí pro Rodinné centrum u Mloka spadající pod P-centrum a slavnostní otevření Cikánské branky. Také bychom chtěli vydat brožury s mapou areálu, pověstí o Cikánské brance a vysvětlením, co všechno Letňák vlastně je. Aby bylo jasné, že Letňák není jen kino, ale celý náš areál včetně komunitní zahrady, hospody, amfiteátru, Letní galerie a Cikánské branky.

 

Co ses díky této práci naučila?

Získala jsem takové množství zkušeností, které málokdo stihne posbírat za celý život. Nejde totiž jen o hospodu, ale o všechno kolem. Na jednom postu se prolíná svět kulturní, právní, historický a společenský, díky čemuž jsem mohla nakouknout do spousty pro mě cizích odvětví. Dalo mi to úplně jiný pohled na svět. Jak v dobrém, tak ve špatném slova smyslu. A především jsem si díky této práci uvědomila, že často stačí říct si o pomoc a člověk na to nemusí být sám. A také že někdy je potřeba něco zbourat, aby se mohlo postavit něco lepšího. I po čtyřech letech, nebo možná právě díky nim, věřím tomu, že když se dělají věci srdcem, má to smysl. Logice i zdravému rozumu navzdory. 

“Padá nám to na hlavu, ale máme odvahu,” vystihla všechno již řečené Kateřina číslo dvě, která se k nám přidala na konci rozhovoru.

Letní kino Olomouc můžete navštívit na webových stránkách: www.letnikinoolomouc.cz

 

Autor a fotograf: Sára Kolomazníková, Archa Olomouc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *