„Naše terapeutická práce je v okolí raritou,“ říká vedoucí Rodinného centra U Mloka Stanislav Kocourek

Rodinné centrum U Mloka spadá pod olomouckou neziskovou organizaci P-centrum a dělí se na dvě části; Pomoc ve výchově a vzdělávání a Mediační centrum. V rámci prvního zmíněného tým sociálních pracovníků, psychologů a pedagogů pomáhá rodinám řešit výchovné problémy nebo potíže spojené s učením a zlepšit vzájemnou komunikaci. Mediace zase mají za cíl podpořit rodiče a děti v případě rozvodu a zvládnout danou situaci s ohledem na potřeby všech zúčastněných.
Z jakého důvodu vzniklo Rodinné centrum?

Prvotní myšlenkou bylo poskytnout podporu a pomoc rodinným příslušníkům od klientů léčících se ze závislosti. Ta totiž není destruktivní pouze pro ně samotné, ale i pro jejich blízké. Přesně těm jsme se rozhodli pomáhat. Postupem času se z nás stalo klasické rodinné centrum, kde řešíme výchovné, vzdělávací a komunikační potíže v rodině. Realizujeme tzv. socioterapeutické kluby pro děti, kde vnášíme témata, která je u nich potřeba řešit, a pracujeme v kontextu jejich diagnózy. Nejedná se tedy o nízkoprahové zařízení, kam by si děti chodily odpoledne hrát, ale o terapeutickou práci v rámci skupiny. 

Jak probíhá přijetí klientů?

Buď se k nám objednají sami, nebo je jim to doporučeno soudem, OSPODem (Oddělení sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.), či školou. Na úvodní konzultaci si stanovíme, co na konci má být jinak a jak naše spolupráce bude probíhat. V akutních případech klienti ze začátku docházejí každý týden, pak se to postupně rozvolňuje. Jindy stačí pouze pár schůzek, během kterých se rodiče dohodnou např. na otázkách spojených s výchovou dětí nebo na majetkových věcech. 

Naše mediační služby jsou v rámci Olomouce poměrně unikátní záležitost. Neprobíhají totiž pouze s rodiči, ale i s dítětem. Když nás osloví například pár před rozvodem, nejprve se uskuteční osobní setkání s nimi a poté automaticky s dítětem, pokud je starší šesti let. Následuje mediace s cílem dosáhnout vzájemné dohody mezi rodiči, které se dítě může také zúčastnit. To jinde není standardem.

Jak si představit běžné setkání v socioterapeutickém klubu pro děti?

Záleží, jestli je to klub pro starší, nebo mladší děti. U těch mladších, ve věku od sedmi do jedenácti let, máme více strukturovaný program. Jedná se o kombinaci her s terapeutickým záměrem, které mají za cíl budovat schopnost komunikace ve skupině, řešit případné konflikty a projevovat vlastní emoce. S dětmi, které mají diagnostikované ADHD, zkoušíme i formu meditace na zklidnění. 

Ty starší už jsou schopné sami přijít s vlastní zakázkou. Nejčastěji se řeší jejich vztahy, zapadnutí do kolektivu, osamostatňování se od rodičů a nastavování vlastních hodnot. 

Jak náročné je s nimi v rámci klubu navázat vzájemnou důvěru?

Samozřejmě to není hned, je to proces. Dá se říct, že prvních pět setkání je seznamovacích a v těch následujících už se můžeme zabývat danými tématy. Výhodou je, že se někdy děti už znají z předešlých setkání, takže pro sebe nejsou úplně cizí. Navíc nemají důvod stydět se o svých problémech mluvit, protože je to často jejich jediná příležitost někomu se svěřit.

Snažíme se zajistit co nejbezpečnější prostředí. Skupinu vždy maximálně osmi dětí máme na starosti dva kolegové. Platí pravidlo, že co tam zazní, nesmí se vynášet ven. Také si dáváme pozor na to, aby se děti navzájem neznaly z jiných okruhů, například ze školy. Naopak tady leckdy najdou kamarády, se kterými se potom následně scházejí i mimo naše kluby.

Kdo všechno je součástí vašeho pracovního týmu? 

V rodinné sekci je náš tým tvořen ze sociálních pracovníků a psychologů. V té výchovné máme kolegyni, která řeší pedagogické poradenství pro školáky a děti v předškolním věku. Formou různých cvičení jim pomáhá udržet pozornost a rozvíjet jejich pracovní tempo. Zapojujeme do toho i rodiče, aby věděli, jak s dítětem následně pracovat doma. Náš mediační tým je složen ze tří kolegyň a několik externích pracovníků.

Z kolika procent jste úspěšní?

U mediací je to přibližně devadesát procent, ve výchovné sekci zhruba osmdesát. V některých případech si rodiče řeknou, že už jim to stačí, a po nějaké době se vrací zpátky. Je minimum těch, kteří by odešli s tím, že to zůstalo stejné nebo se to ještě zhoršilo. Máme velmi dobrou zpětnou vazbu, někdy dokonce rodiče vodí dítě raději několik let k nám než do nějakého kroužku. 

Jaký vliv na fungování centra měla karanténa?

Po nějaké době se naštěstí podařilo prosadit, aby se sociálně aktivizační centra po celé republice znovu otevřela. Pracovali jsme online a po telefonu, ale tento typ komunikace nemůže nahradit osobní setkání. Navíc jsme neměli možnost dětem zajistit stoprocentní bezpečí a soukromí. Online podoba naší pedagogické podpory naopak fungovala velmi efektivně. Rodiče byli vděční, že pomáháme dětem s plněním školních povinností i na dálku a není to všechno jen na nich. 

 

Máte nějaký hodně silný příběh, který se vám dostal pod kůži?

Mám několik takových příběhů. Většinou jsou to děti se zkušeností z psychiatrických léčeben. Říkám si, nakolik je vlastně nutné je tam posílat a nakolik by stačilo pracovat s nimi jiným způsobem. Pokud dítě mladší šesti let pošlete na tři měsíce do léčebny, může mu to sice v určitém směru pomoct, ale současně si pravděpodobně odnese trauma z odloučení od rodičů. U dětí s ADHD jsem přesvědčen, že v hodně případech není ideální volbou medikace. Bohužel se často řeší jen důsledky, místo toho, abychom se zabývali příčinami. 

Potom je těžké vidět, když dítě stojí o změnu, ale rodič není ochotný spolupracovat a přiznat si, že je něco špatně i u něj. Dospělí si totiž často myslí, že mu to dítě prostě opravíme, jako by šlo o nějaký porouchaný stroj. Ale ve skutečnosti, aby se něco mohlo zlepšit u dítěte, je potřeba něco změnit v rodinném systému. 

Co považujete za vaši hlavní vizi a cíl do budoucna?

Naším mottem je, že rodiče v tom nemusí být sami. Mohou se na nás obrátit s čímkoliv a my jim budeme schopni nabídnout širokou podporu. 

Naše budoucnost se bude vždy odvíjet zejména od veřejných dotací, na kterých jsme jako nezisková organizace závislí. Chtěli bychom se více zaměřit na děti v předškolním věku, protože se u nich dá s mnohem větší pravděpodobností ještě něco změnit. Čím je člověk starší, tím hůř to jde. Rádi bychom rozjeli také skupiny pro rodiče, kde by měli prostor na řešení vlastních témat. A ani zapojení v mezinárodním projektu by nebylo špatné. Ale na druhou stranu, i kdyby vše zůstalo v současném stavu, tak bych byl spokojený. Myslím si totiž, že kvalita naší práce je opravdu dobrá. 
 

Autor: Sára Kolomazníková, Archa Olomouc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *